Autor: baqinac
"Dneska si to trochu přepísk, nemyslíš?" zeptám se Billa, když vyjde z koupelny a vypadá jako dikobraz se špinavýma očima. "Starej se o sebe." změří si mě pohledem. "Proč ses ještě nepřevlíknul?" zeptá se mě udiveně, ale v duchu si určitě maže ruce. Poslední dobou se spolu nedokážeme bavit normálně. Děláme si naschvály a shazujeme se navzájem před ostatníma. Dřív jsme si pomáhali... "A jak asi, když si byl v koupelně hodinu?" zašklebím se na něj a dál si ho nevšímám. Dneska na to nemám náladu. Crrrrr! "Á naše limuzína." řekne si radostně Bill a hrne se ze dveří. Vždycky měl rád přepych.
"Těpic, kluci!" pozdravím Gustava a Georga, když za sebou zabouchnu dveře. "Nazdar šofére!" houknu dopředu. Odpovědí mi je jen zamručení. "Co vám je?" zeptá se Gustav po půl hodině přeskakování pohledem ze mě na Billa a z Billa na mě. "Co by mělo bejt?" zeptám se nechápavě. "Jsi zaspal?" prohodí ke mě a podívá se na Billa. "A ty sis přivstal?" Bill jen vyvalí oči, ale není to ani moc vidět, protože pod vrstvou černoty se oči hledají jen velmi těžko. "Hele, příště vstaň trochu dřív, ať stíháš a neděláš nám ostudu." přidá se už i Georg. "Víš vůbec, že jedem do Mnichova?" "No jasně, že vím. Nechcete mi konečně říct, co furt máte?" už mě to přestává bavit. Najednou začne Gustav vytahovat ze svojí tašky triko. Nadzvedne mi to moje a pak si pohodí spokojeně hlavou. "Na" řekne a podá mi to, co vytáhl z tašky. "Co blbneš?" "No přece nepojedeš na koncert v pyžamu, ne? Hele, ale když se nestíháš převlíct, tak vstávej dřív, jo?" To už se Bill směje na celý auto. "Moc vtipný." odseknu a dál si jich nevšímám. Jejich iq je ještě na nižší úrovni než to moje, takže si to zkuste představit! Dá se vůbec s tak nízkým iq žít?
"Sme tady" zabručí otráveně náš šofér. "No a kde jinde bysme mohli bejt, když jsme jeli sem?" zeptám se nechápavě. Jen protočí oči a začne nám vytahovat věci z auta. Když usoudí, že svoji práci odvedl dobře, nastoupí do auta a my už se jen díváme na vzdalující se výfuk auta. "Co teď budeme dělat?" podívá se po nás bezradně Georg a sesype se na svojí kytaru. "Zajdem na zmrzku!" prohodím ironicky. Gustav začne skákat půl metru do vzduchu a vyřvávat: "Já si dám šmoulovou!" Fakt nechápu, jak s tím můžou žít... "Dělejte, musíme se připravit" houknu na ně a vyrazím k budově, která je jediná v okolí. "Copak se musíme na zmrzku připravit?" zeptá se nechápavě Bill. "Dělejte" řeknu jen a nemám co dodat. Konečně se Georg zvedne a s ostatníma mě následuje.
"Za půl hodiny začínáme." houkne na nás uvaděč. Podívá se na Billa a řekne: "Zpíváš na playback, jasný?" Bill přikývne. "Takže kluci" začnu stejně jako před každým koncertem. "Georgu, kytaru budeš mít tím dlouhým na levou stranu, ano?" Georg přikývne. "Budeš pohybovat prstama jako vždycky, jo? Hrajeme na playback, takže...." Podívám se na Gustava. "Gustave, ty nezapomeň, že hraješ rukama" řeknu a zvednu obě ruce, kdyby náhodou nevěděl, co to je. Kývne. "Paličky máš tady, ne že si vezmeš zase vařečky..." Stoupnu si před zrcadlo a podívám se na sebe. "Ty buď tak skvělej jako vždycky a usmívej se na fanynky..." Kývnu na sebe do zrcadla hlavou a jsem spokojenej. Na Billa nic nemám, ať si všechno zopakuje sám, nehodlám se s ním bavit. "Tak kluci, padejte!"
Začínáme. Rozhlížím se po klukách. Pohoda, akorát hudba začala, když ještě Gusta ani neseděl a Georg si dával kytaru přes krk, ale jinak je všechno v pořádku. Ale co to? Podívám se zmateně na Billa. Řve do mikrofonu. Snad to nikdo neslyší, mikrofon je přece vypnutej, ale mě to začíná lézt na nervy. Kdyby aspoň řval text správně, ale on si mluví nějakou cizí řečí! Po pěti písničkách toho mám fakt dost a ukážu na uvaděče do zákulisí, že si dáme pauzu. Kývne a vypne nás. Projdu před Billem, cestou ho chytnu za rameno a táhnu za sebou. "Co děláš?" vytrhne se mi už před očima diváků. Zastrčím ho za zástěnu a jdu za ním. "Právě se mi to začalo líbit a pořádně jsem se do toho dostal." podívá se na mě vyčítavě a naštvaně. "Jo rozjíždět?" obořím se na něj naštvaně. "Cos to, prosím tě, dělal? Co si to tam žvatláš? Zpíváš na playback!" "No a co asi dělám!" vyjede na mě. "Zpívám pozpátku, tak nevím co furt máš. V angličtině jsem byl vždycky lepší než ty, takže si nech svoje blbý rady!"
Zbytek koncertu jsme tedy dohráli, ale když jsem se podíval do publika pořádně, zjistil jsem, že je tam posledních pár jedinců a ostatní se hrnou před halu. "Kluci, padáme" zařvu nadšeně na kluky. "Venku se něco děje! Třeba nějaká pařba!" a řítím se ke vchodu. Procpu se ven a jsem poměrně zklamaný. Nic tady není a nic se tu, kromě valících se lidí ven, neděje. S hlavou až u nohou se vracím zpátky na pódium, kde ještě stojí ostatní a koukají s otevřenou pusou. Jen co jsem na doslech, zavolá Gustav: "Co že si to říkal?" Protočím oči a zapadnu do zákulisí, kde na mě už čeká moje největší odměna.
"Chroustíku! Miláčku můj!" zařvu a vrhnu se ke svému milovanému talismanu. "Víš, jak si mi chyběl?" obejmu ho a začnou se mi z očí valit potoky slz. Moje plyšová růžová opička je už celá promočená a tak se rozhlídnu po okolí. "Je to dobrý" řeknu si pro sebe. Bill máchá gumovou kačenku, Gusta plastového hada a Georg se mazlí s žehličkou na vlasy.
"Dneska to bylo fakt dobrý!" prohlásí nadšeně Gusta už sedící v autě. Jen co dořekne, zavřou se mu oči a usíná s hadem v pevném obětí. "Máš recht" zamumlá Georg a je na tom podobně. Otočím se na posledního člena v domnění společné konverzace - blbá domněnka. Bill leží opřený o Georga s palcem v puse. "To jsou másla..." řeknu si a zvednu vyzvánějící mobil. "Ano, mami, jasně že na cestě domů spíme..." zavěsím a zašklebím se na mobil. "A já nespím, nespím a spát nebudu!"
O dvě minuty později:
Auto plné spících drsných rockerů! Bill s palcem v puse, Georg s obtisklou žehličkou na tváři, Gustav držící pevně svého přítele a Tom šklebící se na mobil s dvojníkem v druhé ruce (opičkou).
TAK TOHLE JSOU PRAVÝ TOKIO HOTEL!!!
"Dneska si to trochu přepísk, nemyslíš?" zeptám se Billa, když vyjde z koupelny a vypadá jako dikobraz se špinavýma očima. "Starej se o sebe." změří si mě pohledem. "Proč ses ještě nepřevlíknul?" zeptá se mě udiveně, ale v duchu si určitě maže ruce. Poslední dobou se spolu nedokážeme bavit normálně. Děláme si naschvály a shazujeme se navzájem před ostatníma. Dřív jsme si pomáhali... "A jak asi, když si byl v koupelně hodinu?" zašklebím se na něj a dál si ho nevšímám. Dneska na to nemám náladu. Crrrrr! "Á naše limuzína." řekne si radostně Bill a hrne se ze dveří. Vždycky měl rád přepych.
"Těpic, kluci!" pozdravím Gustava a Georga, když za sebou zabouchnu dveře. "Nazdar šofére!" houknu dopředu. Odpovědí mi je jen zamručení. "Co vám je?" zeptá se Gustav po půl hodině přeskakování pohledem ze mě na Billa a z Billa na mě. "Co by mělo bejt?" zeptám se nechápavě. "Jsi zaspal?" prohodí ke mě a podívá se na Billa. "A ty sis přivstal?" Bill jen vyvalí oči, ale není to ani moc vidět, protože pod vrstvou černoty se oči hledají jen velmi těžko. "Hele, příště vstaň trochu dřív, ať stíháš a neděláš nám ostudu." přidá se už i Georg. "Víš vůbec, že jedem do Mnichova?" "No jasně, že vím. Nechcete mi konečně říct, co furt máte?" už mě to přestává bavit. Najednou začne Gustav vytahovat ze svojí tašky triko. Nadzvedne mi to moje a pak si pohodí spokojeně hlavou. "Na" řekne a podá mi to, co vytáhl z tašky. "Co blbneš?" "No přece nepojedeš na koncert v pyžamu, ne? Hele, ale když se nestíháš převlíct, tak vstávej dřív, jo?" To už se Bill směje na celý auto. "Moc vtipný." odseknu a dál si jich nevšímám. Jejich iq je ještě na nižší úrovni než to moje, takže si to zkuste představit! Dá se vůbec s tak nízkým iq žít?
"Sme tady" zabručí otráveně náš šofér. "No a kde jinde bysme mohli bejt, když jsme jeli sem?" zeptám se nechápavě. Jen protočí oči a začne nám vytahovat věci z auta. Když usoudí, že svoji práci odvedl dobře, nastoupí do auta a my už se jen díváme na vzdalující se výfuk auta. "Co teď budeme dělat?" podívá se po nás bezradně Georg a sesype se na svojí kytaru. "Zajdem na zmrzku!" prohodím ironicky. Gustav začne skákat půl metru do vzduchu a vyřvávat: "Já si dám šmoulovou!" Fakt nechápu, jak s tím můžou žít... "Dělejte, musíme se připravit" houknu na ně a vyrazím k budově, která je jediná v okolí. "Copak se musíme na zmrzku připravit?" zeptá se nechápavě Bill. "Dělejte" řeknu jen a nemám co dodat. Konečně se Georg zvedne a s ostatníma mě následuje.
"Za půl hodiny začínáme." houkne na nás uvaděč. Podívá se na Billa a řekne: "Zpíváš na playback, jasný?" Bill přikývne. "Takže kluci" začnu stejně jako před každým koncertem. "Georgu, kytaru budeš mít tím dlouhým na levou stranu, ano?" Georg přikývne. "Budeš pohybovat prstama jako vždycky, jo? Hrajeme na playback, takže...." Podívám se na Gustava. "Gustave, ty nezapomeň, že hraješ rukama" řeknu a zvednu obě ruce, kdyby náhodou nevěděl, co to je. Kývne. "Paličky máš tady, ne že si vezmeš zase vařečky..." Stoupnu si před zrcadlo a podívám se na sebe. "Ty buď tak skvělej jako vždycky a usmívej se na fanynky..." Kývnu na sebe do zrcadla hlavou a jsem spokojenej. Na Billa nic nemám, ať si všechno zopakuje sám, nehodlám se s ním bavit. "Tak kluci, padejte!"
Začínáme. Rozhlížím se po klukách. Pohoda, akorát hudba začala, když ještě Gusta ani neseděl a Georg si dával kytaru přes krk, ale jinak je všechno v pořádku. Ale co to? Podívám se zmateně na Billa. Řve do mikrofonu. Snad to nikdo neslyší, mikrofon je přece vypnutej, ale mě to začíná lézt na nervy. Kdyby aspoň řval text správně, ale on si mluví nějakou cizí řečí! Po pěti písničkách toho mám fakt dost a ukážu na uvaděče do zákulisí, že si dáme pauzu. Kývne a vypne nás. Projdu před Billem, cestou ho chytnu za rameno a táhnu za sebou. "Co děláš?" vytrhne se mi už před očima diváků. Zastrčím ho za zástěnu a jdu za ním. "Právě se mi to začalo líbit a pořádně jsem se do toho dostal." podívá se na mě vyčítavě a naštvaně. "Jo rozjíždět?" obořím se na něj naštvaně. "Cos to, prosím tě, dělal? Co si to tam žvatláš? Zpíváš na playback!" "No a co asi dělám!" vyjede na mě. "Zpívám pozpátku, tak nevím co furt máš. V angličtině jsem byl vždycky lepší než ty, takže si nech svoje blbý rady!"
Zbytek koncertu jsme tedy dohráli, ale když jsem se podíval do publika pořádně, zjistil jsem, že je tam posledních pár jedinců a ostatní se hrnou před halu. "Kluci, padáme" zařvu nadšeně na kluky. "Venku se něco děje! Třeba nějaká pařba!" a řítím se ke vchodu. Procpu se ven a jsem poměrně zklamaný. Nic tady není a nic se tu, kromě valících se lidí ven, neděje. S hlavou až u nohou se vracím zpátky na pódium, kde ještě stojí ostatní a koukají s otevřenou pusou. Jen co jsem na doslech, zavolá Gustav: "Co že si to říkal?" Protočím oči a zapadnu do zákulisí, kde na mě už čeká moje největší odměna.
"Chroustíku! Miláčku můj!" zařvu a vrhnu se ke svému milovanému talismanu. "Víš, jak si mi chyběl?" obejmu ho a začnou se mi z očí valit potoky slz. Moje plyšová růžová opička je už celá promočená a tak se rozhlídnu po okolí. "Je to dobrý" řeknu si pro sebe. Bill máchá gumovou kačenku, Gusta plastového hada a Georg se mazlí s žehličkou na vlasy.
"Dneska to bylo fakt dobrý!" prohlásí nadšeně Gusta už sedící v autě. Jen co dořekne, zavřou se mu oči a usíná s hadem v pevném obětí. "Máš recht" zamumlá Georg a je na tom podobně. Otočím se na posledního člena v domnění společné konverzace - blbá domněnka. Bill leží opřený o Georga s palcem v puse. "To jsou másla..." řeknu si a zvednu vyzvánějící mobil. "Ano, mami, jasně že na cestě domů spíme..." zavěsím a zašklebím se na mobil. "A já nespím, nespím a spát nebudu!"
O dvě minuty později:
Auto plné spících drsných rockerů! Bill s palcem v puse, Georg s obtisklou žehličkou na tváři, Gustav držící pevně svého přítele a Tom šklebící se na mobil s dvojníkem v druhé ruce (opičkou).
TAK TOHLE JSOU PRAVÝ TOKIO HOTEL!!!

















♥