Nepřibližuje se však jen tělem, ale i rty.. Ani se nebráním. Nechám ho, aby se mých rtů dotkl těmi svými, a pak mi je i sál. Co to vlastně dělám? Nevím, proč se nebráním, naopak, je mi to příjemné.. Tom přestane a se zájmem mě pozoruje. Nakrčí přitom nos a kouká skoro jako malý dítě.
"Tak co?" ptá se.
"Tak nic.." odpovím celkem prostě a začnu ho, tentokrát sama, znovu líbat.
"Ale přece jen bych měla odejít.." řeknu po chvilce. On na mě jen nechápavě kouká. Ha, asi nechápe, co to teď mělo být a vyžaduje si odpověď. Já sama to ale nevím.
"Christino, nechoď, prosím…" snaží se mne přemluvit, ale já si trvám na svém. I když bych tu ráda zůstala, přece nemůžu. Jo, najednou k Tomovi cítím víc než jen to předchozí přátelství, ale takhle by to nešlo. Nebylo by to fér.. Ale co to povídám? Vůči KOMU by to nebylo fér? Billovi? Klukovi, co mě jako na důkaz lásky znásilnil? Co mi nedopřál ani trochu volnosti? Se kterým sem si připadala jako svázaná? Proboha, Christino, probuď se! A přiznej si, že Tom se ti líbil od začátku. Jo, náznaky tam byly. Jenže tenkrát jsem byla ještě Billova. Nešlo to. Jenže teď už jde.. Tak proč se sakra bráním?
Mé kroky vedou k naší chatě. Dřív jsem tu trávila hodně času, hlavně po hádkách s Billem. Najde mě tu? Možná, ale stejně mu už neuteču.. Třeba aspoň získám drahocenný čas. Když procházím kolem velkého stolu, zarazím se. Odhrnu pavučinu, co mi brání se podívat na tu minulost. Teď už to minulost je. Ušklíbnu se nad nápisem vyrytým právě do stolu "Bill und mein Schatz, Christie - für immer.." Vzpomenu si na ten den, kdy to sem vyryl. To jsme byli ještě šťastní, trávili tu celkem dost času.. Čert ho vem. Stejně jako to tu na důkaz lásky napsal, tak na důkaz lásky mi tak neuvěřitelně ublížil… Zapadnu do nejbližší skříně.. Jestli zamíří rovnou sem, nemám moc času…
"A nebo víš co?" řeknu nakonec, a aniž bych cokoliv vysvětlila, začnu ho znovu líbat. Ale tentokrát jinak. Už to není žádná hra, beru to vážně.
Mé kroky vedou k naší chatě. Dřív jsem tu trávila hodně času, hlavně po hádkách s Billem. Najde mě tu? Možná, ale stejně mu už neuteču.. Třeba aspoň získám drahocenný čas. Když procházím kolem velkého stolu, zarazím se. Odhrnu pavučinu, co mi brání se podívat na tu minulost. Teď už to minulost je. Ušklíbnu se nad nápisem vyrytým právě do stolu "Bill und mein Schatz, Christie - für immer.." Vzpomenu si na ten den, kdy to sem vyryl. To jsme byli ještě šťastní, trávili tu celkem dost času.. Čert ho vem. Stejně jako to tu na důkaz lásky napsal, tak na důkaz lásky mi tak neuvěřitelně ublížil… Zapadnu do nejbližší skříně.. Jestli zamíří rovnou sem, nemám moc času…
"A nebo víš co?" řeknu nakonec, a aniž bych cokoliv vysvětlila, začnu ho znovu líbat. Ale tentokrát jinak. Už to není žádná hra, beru to vážně.
"Co tak náhlá změna názoru?" pozvedne obočí, ale já jen pokrčím rameny. "Christino, ale já v tom chci mít jasno. "Přiznávám, líbíš se mi. Dost se mi líbíš, a taky pěkně dlouho.. Jenže to si ještě žila s mým bráchou.. Teď už je cesta volná. Bill ti sice ublížil, ale já nejsem jako on.." Tenhle proslov je mu podobný. Vše bere hopem. Ale právě to na něm zbožňuju. Teď už to vím. On však ještě nekončí.. "A proto prostě potřebuju vědět, jestli to, co teď předvádíš, je jenom laciná hra, nebo to cítíš taky tak.." Tohle se mu pro změnu vůbec nepodobá. Ten neuvěřitelně sebevědomý Tom se vypařil, všechna jeho nadřazenost je tytam, a přede mnou stojí kluk, co dokáže taky někdy dávat najevo své city. Přece jenom v něčem si je s bráchou podobnej.
"Jestli tě chci? A myslíš si, že kdyby ne, tak bych tu teď stála?" usměju se. On se najednou začne smát "No, kdybys mě opravdu chtěla, tak tu nestojíš, ale oba dva ležíme, a děláme jinou věc než jen líbání.." řehtá se jak debil. A vida, typický Tomino se nám vrátil. A právě toho teď přesvědčím, že ho teda OPRAVDU CHCI.
















