31. srpna 1995
Bill si popotáhnul kalhoty od pyžama a s rozběhem skočil do bratrovy postele. Přitulil se k Tomovi a hlavu schoval pod peřinu. Měl strach z tmy, proto hned jak jej Simone uložila a zabouchly se za ní dveře, už pádil směrem k protějšímu pokoji. S bráškou se ničeho nebál, společně se navzájem utěšovali a přesvědčovali o tom, že v pokoji nikdo není, žádná strašidla pod postelí. Každý den se statečně drželi za ruku, dokud je nepřemohl spánek. Dnes byli vzhůru déle než obvykle a to z jednoho prostého důvodu, oba nadšeně diskutovali o zítřejší oslavě jejich šestých narozenin...
1. září 1995
"Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí, Bille a Tome, hodně štěstí zdraví!" Zpívala Simone a před dva malé chlapce se zářícíma hnědýma kukadlama slavnostně položila velký čokoládový dort. "Tak kluci, a něco si přejte!" Nařídil jim táta, zatímco štoloval kameru, aby měl tenhle okamžik už navždy zaznamenaný. Dvojčata se nahnula nad dort a oba naráz našpulili své malé pusinky, aby vzápětí mohli sfouknout šest jasně hořících svíček. Pro všechny z rodiny to byl velký okamžik, zvlášť pro samotné chlapce. Dnes si připadali skutečně dospěle, a to nejen díky další svíčce, která na dortu od loňska přibyla, nýbrž proto, že už za tři dny je čekal zatím snad nejdůležitější den jejich životů, 4. září 1995 - jejich první školní den. Bill významně mrknul přes stůl na svého o deset minut staršího bratra, věděl, že myslel na to samé.
Kluci nadšeně trhali papíry svých úhledně zabalených dárků. Když už zbavili obalu i ten úplně poslední a Simone se rozhodla všechen ten nepořádek odklidit zatím alespoň do kuchyně, vstal Bill z koberce a přiskočil ke svému bratrovi. "Já mám pro tebe taky dárek!" zašeptal mu do ucha a nadšeně se usmíval. "My si musíme spolu něco vyřídit." obrátil se s důležitým výrazem ve tváři starší z dvojčat na svého otce a oba spěšně odcupitali do předsíně. Jörg se jen usmál, na chlup stejně to tak dělávali snad už od svých tří let.
Tom netrpělivě sledoval, jak bráška rozbaluje jeho pečlivě zabalený dárek. Doufal , že se mu bude líbit, stálo ho hodně úsilí, než přemluvil starší sestřenku, která je často hlídala, aby s ním šla do města a pomohla mu něco pro Billa vybrat. Nakonec koupili dva malé plyšové medvídky, kteří se suchými zipy na packách drželi za "ruce". Rozhodl se, že jednoho si nechá on a druhého dá Billovi. Když viděl nadšení v jeho očích, spadl mu kámen ze srdce. Bál se, že Billa zklame a to rozhodně nechtěl. Z nervozity úplně zapomněl na dárek, který mu bratr věnoval na oplátku a neustále ho žmoulal v ruce. Až když ho Bill objal, poděkoval a řekl mu, aby si ho také rozbalil, konečně se probral.
Bill byl oproti Tomovi kreativnější, rád něco tvořil. Dal si s překvapením pro dvojče velkou práci. Dlouho přemýšlel, než přišel na věc, která by mu mohla udělat radost. Jelikož ve školce chodil do výtvarného kroužku, rozhodl se, že dárek vytvoří tam. S pomoci paní učitelky vymodeloval z keramiky stojánek na tužky. Vypadal jako ježek, ale místo bodlin měl malé dírky, kam mohl Tom zapichovat různé pastelky. Byl sám se sebou spokojený, když viděl svoje dílo po vypálení a doufal, že se bráškovi bude líbit tak, jako jemu. Nemýlil se, Tomovi se "ježek" očividně zamlouval. Vždycky dokázal ocenit Billovi snahu a tak trošku mu záviděl jeho nápaditost a šikovnost. Bill byl vždycky ten manuálně zručnější, Tom zase spíše tíhnul ke sportu. Každý z uměl něco jiného.
Oba se naposledy krátce objali, poděkovali si za pěkné dárky a společně se vrátili do obýváku ke zbytku rodiny.
4. září 1995
"Tak kluci, a hodný tam buďte, seďte a poslouchejte pani učitelku... A buďte tiše, když bude mluvit, hlavně spolu nekrafejte a ...." "Jo mami, my víme, už jsi nám to říkala aspoň milionkrát!" protočil Tom oči a hrábnul do svého kornoutu s Tarzanem pro další bonbón. "Dvoumilionkrát!" přisadil si Bill a napodobil výraz svého dvojčete. "No jo, jenom jestli vám takhle ty počty půjdou i ve škole." Zasmála se Simone a pohladila oba své syny po hlavě. Bylo krátce po tři čtvrtě na osm a před budovou základní školy už se shromažďovali všichni budoucí prvňáčci i se svými rodiči. Bill nervózně přešlapával na místě a sem tam kopnul do nějakého toho kamínku. Za chvíli mu na rameni přistála malá pěstička jeho dvojčete.Neuhodil ho, bylo to gesto, jakým chtěl dát bratrovi najevo, ať se nebojí a že je tu s ním. Tom ho vždycky uklidňoval a Bill byl za to neskutečně rád. Vděčně mu opětoval úsměv a radši si zacpal pusu hrstí gumových medvídků.
Už za pár okamžiků se otevřeli hlavní dveře a postarší dáma s milým úsměvem pozvala všechny dovnitř. "Tak broučci, držte se pani učitelky, ona vás zavede do vaší třídy, ano?" Sehnula se Simone naposled k dvojčatům, když byli žáčci rozděleni na čtyři skupiny a každému věnovala polibek. "Hlavně se nikde neztraťte, to by nebyl dobrý začátek." usmál se Jörg a vzal viditelně dojatou Simone kolem ramen. "Neboj, tati." ozvalo se dvojhlasně, načež se kluci s posledním zamáváním otočili a následovali hlouček dětí do dlouhé světlé chodby.
"Au!" vykvíkl ublíženě Bill, když do něj zrovna procházející chlapec z jejich skupiny neomaleně strčil a on skončil přitisknutý ke zdi a s vysypaným kornoutem. "Héj, ty blboune!" vykřikl Tom a rozčíleně si založil ruce v bok. "Co se stalo?" vložila se do toho paní učitelka a rozhlížela se po žácích. "Tenhle strčil do mýho bráchy!" ukazoval prstem Tom na vykuleného klučinu s tmavými vlasy.
"Já se omlouvám, ale on se mi připletl do cesty, nebylo to naschvál!", bránil se chlapec, spěchajíc do třídy, aby si zabral co nejlepší místo. "Příště dávej pozor, kam šlapeš!", napomenul ho naposledy Tom a pomáhal bráškovi sbírat rozsypané dobroty. Učitelka se na dvojčata usmála, líbilo se jí, jak se ten malý blonďák zastal svého bratra, také ale tušila, že to s nimi nebude jednoduché. "Jak se jmenujete?", zeptala se. "Bill! Tom!", ozvalo se dvojhlasně a ona si nebyla vůbec jistá, který je který. Na první pohled byli opravdu k nerozeznání, po chvilce si všimla výšivek na flanelových košilích obou chlapců.
"Dobře kluci, až to posbíráte, přijde za námi do třídy, jsou to ty dveře vlevo." Oba současně přikývli a dál se věnovali úklidu.
Když dorazili do třídy, byly už všechny lavice zabrané, až na jednu hned před katedrou. Hodně se jim ulevilo, protože měli panickou hrůzu z toho, že by neseděli spolu. Ničeho se nebáli, jen tohle jim nahánělo strach. Ani jeden si nedokázal představit, že by je mohli najednou rozdělit. Rychle dosedli na své místa a zvědavě se rozhlíželi po třídě. Bylo tu tolik nových tváří, všichni po sobě zvědavě pokukovali a sžívali se s novým prostředím. Ze zaujetí je vyrušil až hlas učitelky, stojící před tabulí.
"Tak vás tady vítám, milý prvňáčci! Doufám, že se vám tu bude líbit a naučíte se spoustu nových dovedností. Snad už jste se trochu rozkoukali a teď pár věcí k organizaci.", usmála se mile na své nové žáčky.
K & M
















