close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Posedlost - 2. díl

13. března 2009 v 18:17 | p.n. |  FF
17. listopadu 1996

"Už tě mam plný zuby, vyčítáš mi každou maličkost, baví tě do mě rejt?"
"To jsi celej ty, nikdy za nic nemůžeš, co?"
"A za co zase můžu?! Už mě vážně nebavíš, víš to?"
"Jsi sobec! Nevidíš nikoho, jenom sebe!"
"Já? Já?! To snad nemyslíš vážně?! To já jsem celej den v práci, já se můžu strhat, abych vám zajistil slušnej život!"
"Kašlu ti na slušnej život, kašlu ti na peníze! Co je mi to platný, když už vubec nejsi doma? Když se po večerech, místo abys byl s námi, taháš s tou štětkou?!"
"... O tom se s tebou nehodlám bavit."
"Hnusíš se mi!"

Bill si hřbetem ruky otřel slzu, která mu stekla po tváři. Ležel ve své posteli a koukal na ztmavlý strop, bylo už něco po půl jedné a on stále nemohl usnout. Křik ze zdola byl slyšet až sem a Billovi to trhalo srdce.Už nějakou dobu spolu rodiče nevycházeli tak dobře jako dřív, buď spolu nemluvili vůbec, nebo na sebe křičeli. Těžko říct, kdy se to všechno pokazilo. Bill ani nechtěl myslet na to, že by mohli jít od sebe, neuměl si to představit, vždycky jako rodina drželi spolu. Odkopal peřinu a vylezl z postele. Tiše vzal za kliku, rozhlédl se po chodbě, načež ji rychle přeběhl a otevřel dveře protějšího pokoje.

"Spíš, Tome?" zašeptal Bill po tom, co za sebou zase neslyšně zavřel. "Ne." Zněla tichá smutná odpověď. Bill si beze slova zalezl k bratrovi do postele a položil si hlavu těsně vedle té jeho. "Už se zase hádají," Pronesl Tom skutečnost, která však byla jeho dvojčeti dobře známá. "...nechci, aby se rozešli." popotáhl a zavřel oči. Trápilo ho to stejně jako jeho dvojče. A nebyl hloupý, věděl, co se stane, když se rodiče hádají, několik jejich kamarádů už tohle mělo za sebou. "A co když... Co když si každej bude chtít nechat jednoho?" Tahle myšlenka Billovi ležela v hlavě už několik týdnů. Je to přece logické a spravedlivé, že si každý nechá jedno dítě, ne? Navíc Bill si vždycky víc rozuměl s mámou, zatímco Tom měl blíže k otci. Bylo to jasné. Billovy oči zalily další slzy, přitiskl obličej do Tomova polštáře a nahlas vzlykal. "Nebreč, to neudělají!" snažil se Tom brášku uklidnit, ale sám měl z toho obavy, také ho to už napadlo. Skutečně se to jevilo jako velmi pravděpodobná možnost, ale ani jeden z nich neměl odvahu se na to rodičů zeptat. Tom Billa objal a za účelem, aby k jejich uším už nepronikaly žádné další hádky, je oba až po hlavu přikryl svou dekou. Zanedlouho s pevně zavřenými víčky konečně usnuli, teď ještě nebyl čas myslet na to nejhorší...

***

Ovšem neuběhl ani měsíc a to co se zdálo tak vzdálené, neúprosně klepalo na dveře. Rozvod byl na spadnutí, v pondělí se konalo první stání u soudu. Hádky se stupňovali, oba manželé nakonec usoudili, že bude lepší i pro dobro dětí, když půjdou od sebe. Po opadnutí největšího vzteku začali uvažovat nad tím, jak to udělají s dvojčaty. Naštěstí pro oba chlapce neměli rodiče v úmyslu je rozdělit, to by nemohli udělat. Věděli, jak jsou na sebe fixovaní a že by jim odloučení nikdy neodpustili. Nakonec se dohodli na střídavé péči, kdy si je otec bude brát každý víkend do Hannoveru, kam se teď přestěhoval. Dvojčata nesla rozvod velmi těžce, byli na rodiče naštvaní a několik dní s nimi odmítali komunikovat. Ve svém věku si ještě nedokázali dát dohromady všechny souvislosti, neshody mezi otcem a matkou je velmi ranily. Když pak o několik dní později viděli, jak si otec přijel domů pro posledních pár věcí, neubránili se slzám. Přemlouvali ho, ať neodjíždí, ale všechno bylo marné. Jörg jim slíbil, že je o víkendu vyzvedne a společně něco podniknou. Oba jen smířeně přikývli, se sklopenými hlavičkami odešli zpátky do domu.

Postupem času se začali věci urovnávat. Dvojčata si pomalu zvykala a každý pátek tatínka nadšeně vyhlížela. Pokaždé mu vyprávěli zážitky ze školy, pyšně ukazovali notýsky s razítky. Oběma šlo učení samo od sebe, čtení zvládali levou zadní a ani počty nedělaly žádný problém. Otec z nich měl velkou radost, moc se mu po jejich chlapečcích stýskalo, ale nemohl nic dělat, zbývalo mu jen čekat na další víkend.
Simone se z rozchodu vzpamatovala celkem rychle. Seznámila se se sympatickým, o sedm let mladším mužem, Gordonem. Zatím se jen přátelili, nechtěla nic uspěchat a také měla obavy, jak ho přijmou kluci.

28.6.1997

"Kluci, pojďte dolů do kuchyně, musím vám něco říct." Řekla vážně Simone ve dveřích Tomova pokoje, kde si oba chlapci hráli. Ti se na sebe jen zvědavě podívali a následovali matku do přízemí.

"Sedněte si, musím s vámi mluvit o něčem důležitém." Dvojčata poslušně zaujala místo u stolu a netrpělivě vyčkávala, s čím je Simone překvapí. Nejspíš něco s Gordonem, vždycky navodila takovou atmosféru, když o něm s nimi chtěla mluvit. Nedalo se říct, že by kluci byli svým "novým tátou" nějak nadšeni, je to teprve pár měsíců, co nežijí se svým otcem a nestačili si na to ještě pořádně zvyknout, přesto všechno s ním ale vycházeli relativně dobře. Žádné útoky ani spiknutí se nekonaly a to Simone ke spokojenosti stačilo.

"Vy víte, že v poslední době je to mezi mnou a Gordonem čím dál tím vážnější. Jste už velcí kluci a můžu k vám být upřímná, když se mají dva lidi rádi, tak spolu chtějí být pořád, ale jelikož Gordon bydlí tak daleko, nejde to tak dobře, jak bychom si představovali. Takže jsme se dohodli, že bude lepší, když se všichni přestěhujeme k němu - do Magdeburgu."
Kluci nevěděli, co říct. Na jednu stranu byli rádi, jelikož našli v Gordonovi nového kamaráda a spojence pro neplechy, ale na druhou stranu měli pocit, že zabírá místo jejich otce. Nechtěli matku zklamat, proto předstírali nadšení, ale v koutku duše jim hlodal malej červíček nesouhlasu. Bylo jasné, že Gordon tátu nikdy nenahradí, byl to spíše dobrý kamarád než zodpovědný rodič.

" To je super, mami!", promluvil Tom, aby přerušil ticho, které na chvíli zavládlo v celé místnosti. "Jo! Taky si myslím.", přisvědčilo i mladší z dvojčat. Oba matku současně objali a tím jí dali najevo, že s jejím rozhodnutím zcela souhlasí. "To jsem ráda, kluci! Uvidíte, bude to fajn, až zase budeme čtyři. Zažijeme spoustu legrace!", slibovala nadšeně Simone a už spěchala k telefonu, aby tu novinku oznámila Gordonovi.

O několik týdnu později se celá rodina Kaulitzů stěhovala do nedaleké vesnice Loitsche poblíž Magdeburgu. Teď když dvojčata zjistila, kde budou žít, pomalu začínala svého rozhodnutí litovat. Bylo tu tak pusto. Nikde ani živáčka, kromě pár zvědavých babek, vykukujících z okna. Věděli, že tohle nebude jednoduché, ale u srdce je hřál pohled na šťastnou Simone.

K & M
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

přídeš ještě?

jasně!! 85.7% (6)
ne 14.3% (1)
možná 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama