3.8.1997
Bylo horké odpoledne na začátku srpna, slunce se dnes opravdu činilo a Bill s Tomem líně polehávali na trávě ve stínu velkého dubu uprostřed jejich nové zahrady. Oba měli na sobě jen lehké plavky a co chvíli usrkávali ze skleniček pomerančové limonády. Bill měl na uších sluchátka od svého wolkmanu a tiše si pobroukával do rytmu jeho oblíbené písničky. Kromě toho a zvuků typických pro léto, bylo na zahradě naprosté ticho. Žádné zvuky projíždějících aut, žádný křik dovádějících dětí. Tom ležel na břiše a zamyšleně hleděl na malého mravence, utíkajícího po sytě zeleném stéblu trávy. Nudil se.
"Kluci, proč nejdete něco dělat, vždyť se můžete třeba projít po okolí." navrhla Simone svým očividně otráveným synům. Tom se zvedl na loktech a podíval se na matku. "Vždyť tu není ani kam jít... a nikoho tu neznáme." "Tak si aspoň vezměte tu limonádu, tamta už vám musela zteplat." řekla smířeně a podávala chlapcům dvě sklenky vychlazeného oranžového nápoje, načež se zase hned zvedla k odchodu. "A za chvíli vás zavolám, budeme obědvat." Otočila se ještě u dveří a zašla do domu. Dvojčatům ani tak nevadilo, že tu nikoho neznají, ani v jejich staré škole neměli příliš kamarádů, vlastně žádné. Jednak díky tomu, že se za ty dva krátké roky nestačili s nikým sblížit natolik, aby o něm mohli říct, že je to přítel a pak, bohatě si vystačili jenom spolu. Co jim ale lezlo na nervy, byla ta zdánlivě nekonečná pustina kolem. Tam, kde bydleli předtím, byly alespoň dětská hřiště, parky... cokoliv. Teď ovšem bydleli v malé vesničce, táhnoucí se podél úzké silnice, čítající jen několik málo baráčků, které měli navíc po jedné straně velký uhelný důl a po té druhé rozlehlé pole.
"Bille!No tak! Sundej si ty sluchátka!" šťouchal Tom do bratra, který ho přes hlasité výkřiky Neny nemohl vůbec slyšet. "Promiň, co si říkal?" zeptal se po chvilce. Tom jen protočil oči a napil se vychlazeného džusu. "Pojď něco hrát, tady je hrozná nuda!" žadonil, pozorování okolní přírody už ho docela omrzelo.
"Dobře, ale co?"
"Třeba na schovku!"
"To jsme hráli včera!" odpověděl otráveně Bill.
"Kluci, oběd!" ozvalo se z okna a oba hned pohotově vyskočili na nohy. "Kdo bude poslední je kozí bobek!" zakřičel Tom, běžíc k hlavním dveřím. "To neplatí, ty si byl blíž!" fňukal Bill, když vstoupil do jídelny. "Haha, Bill je bobek!" smál se Tom a naschvál bratra pošťuchoval. "Nene! Ty smrdíš!" vracel mu pohotově.
"Tak už dost!" okřikla je Simone, dávajíc na stůl talíře s teplou polévkou.
"Ale on si začal, mami!" stěžoval si Bill, zatímco míchal lžící horkou tekutinu. "Nežaluj, žalobníčku!" halekal na něj Tom přes stůl.
"Už se uklidněte! Chci vám něco říct." napomenula je ještě jednou Simone a přisedla si na volnou židli. "Všimla jsem si, jak se nudíte, proto jsme se s Gordonem domluvili, že až se vrátí z práce, pojedeme do Magdeburgu na zmrzku a projít se. Co vy na to?" "Jooo, to bude super!" vykřikli oba současně. Ve městě nebyli už přes týden. Neměli se tam jak dostat a Simone se bála pustit je samotné, jelikož moc dobře znala své dva chlapečky. V lepším případě by nastoupili do špatného autobusu, na horší radši ani nepomyslela.
***
"Tak kluci, jestli chcete ale někam jít, tak sebou pohněte, Gordon už má dávno nastartovaný auto!" křičela na kluky zezdola Simone už s klíčema v ruce, zatímco obě dvojčata byla ještě ve svých pokojích.
"Tak dělej Bille, tobě to vždycky tak trvá!" Tom skočil na Billovu postel a netrpělivě sledoval Billa, který stál nerozhodně před skříní a přehraboval se v kusech oblečení.
"No jo, vždyť už budu." Prohodil a soukal se do kostkovaných kraťasů a bílého trička. Podíval se na Toma a trochu se mu zastesklo po časech, kdy je mamka oblékala ještě naprosto stejně. Teď, co se už oblékají sami, si na sebe každý prostě hodí, co mu padne do ruky, přestože jim ještě teď Simone kupuje některé stejné kousky. Pohledem ulpěl na Tomově červené košili a na chvíli se zarazil v pohybu, načež tričko, které si oblékal, zase odhodil zpět do skříně.
"Myslím, že si vezmu radši to červený s nápisem." Sehnul se a z dolního komínku vytáhl vybraný kus oděvu.
"Můžem jít." usmál se Bill na bratra a hmátl na stůl pro svou ledvinku s motivem Malé mořské víly.
***
"Vanilkovou! Mami, kup mi tu vanilkovou!" skákal Bill, tahal matku za lem halenky a mlsně koukal přes sklo na vaničky se zmrzlinou.
"A mně citrónovou!"
"A kolik chcete kopečků, kluci?"
"Pět!" vykřikl radostně Bill, poskakujíc na místě a nadšeně tleskal rukama. "No to určitě sníš, ty kecko, dostaneš dva, když tak ti pak koupim další." Usměrňovala Simone svého rozdováděného syna.
"Sníme si to tady, ne miláčku?" otočila se na svého partnera a láskyplně ho pohladila po ruce.
"Můžeme," odpověděl Gordon, hledajíc nějaký volný stůl se slunečníkem. Byl horký letní den a městské ulice oslňovalo žhavé slunce.
"Pojďte sem!" směroval rozdováděná dvojčata k zeleným plastovým židličkám. Oba kluci se způsobně posadili a současně oblizovali roztékající se zmrzlinu.
"Dej mi taky líznout!" zaprosil Bill ve snaze ukořistit trochu citrónové.
"Máš svoji!"odseknul mu Tom, ale jakmile spatřil jeho zklamaný výraz, nevydržel moc dlouho a přisunul kornout až k němu.
"Mamí, já chci ještě citrónovou!" ozývalo se během chvilky, když Bill snědl skoro celý bratrův kopeček.
"Bude tě bolet v krku!" varovala ho matka, zatímco odcházela ke stánku pro další várku.
"Nene, nebude!" odporoval jí Bill.
"Tome, chceš taky?" zeptal se Gordon staršího z dvojčat, aby případně křiknul na vzdalující se Simone.
"Ne, nechci!" odpověděl Tom, rozhlížejíc se po okolí.
"Tak ne no! Fuj, to je ale hic! Napadlo mě, že bychom mohli zítra jet na koupaliště. Mám v práci volno, takže můžeme vyrazit hned ráno, chcete?" nadhodil Gordon dotaz. Očekával bouřlivou reakci, protože věděl, jak dvojčata milují vodu.
"Jooooo!" ozval se nadšený řev, dupání a tleskání. Oba neznali nic lepšího, než blbnout celý den v bazénu. Byli jako malý vodníci, dokázali celý den dovádět ve vodě bez jediného náznaku únavy. A navíc uvidí zdejší koupaliště vůbec poprvé, čímž byla jejich radost ještě větší. Konečně byla v dohlednu trocha zábavy. Poslední týdny se bavili jen hraním si na zahradě nebo sledováním televize, zatímco Simone s Gordonem dokončovali stěhování. Dům byl útulný, dvojčatům se skutečně líbil, oba dostali velké pokoje a tím, že si s sebou přivezli vlastní nábytek, si tu připadali skutečně jako doma... jen ta vesnice trochu kazila dojem.
Bylo horké odpoledne na začátku srpna, slunce se dnes opravdu činilo a Bill s Tomem líně polehávali na trávě ve stínu velkého dubu uprostřed jejich nové zahrady. Oba měli na sobě jen lehké plavky a co chvíli usrkávali ze skleniček pomerančové limonády. Bill měl na uších sluchátka od svého wolkmanu a tiše si pobroukával do rytmu jeho oblíbené písničky. Kromě toho a zvuků typických pro léto, bylo na zahradě naprosté ticho. Žádné zvuky projíždějících aut, žádný křik dovádějících dětí. Tom ležel na břiše a zamyšleně hleděl na malého mravence, utíkajícího po sytě zeleném stéblu trávy. Nudil se.
"Kluci, proč nejdete něco dělat, vždyť se můžete třeba projít po okolí." navrhla Simone svým očividně otráveným synům. Tom se zvedl na loktech a podíval se na matku. "Vždyť tu není ani kam jít... a nikoho tu neznáme." "Tak si aspoň vezměte tu limonádu, tamta už vám musela zteplat." řekla smířeně a podávala chlapcům dvě sklenky vychlazeného oranžového nápoje, načež se zase hned zvedla k odchodu. "A za chvíli vás zavolám, budeme obědvat." Otočila se ještě u dveří a zašla do domu. Dvojčatům ani tak nevadilo, že tu nikoho neznají, ani v jejich staré škole neměli příliš kamarádů, vlastně žádné. Jednak díky tomu, že se za ty dva krátké roky nestačili s nikým sblížit natolik, aby o něm mohli říct, že je to přítel a pak, bohatě si vystačili jenom spolu. Co jim ale lezlo na nervy, byla ta zdánlivě nekonečná pustina kolem. Tam, kde bydleli předtím, byly alespoň dětská hřiště, parky... cokoliv. Teď ovšem bydleli v malé vesničce, táhnoucí se podél úzké silnice, čítající jen několik málo baráčků, které měli navíc po jedné straně velký uhelný důl a po té druhé rozlehlé pole.
"Bille!No tak! Sundej si ty sluchátka!" šťouchal Tom do bratra, který ho přes hlasité výkřiky Neny nemohl vůbec slyšet. "Promiň, co si říkal?" zeptal se po chvilce. Tom jen protočil oči a napil se vychlazeného džusu. "Pojď něco hrát, tady je hrozná nuda!" žadonil, pozorování okolní přírody už ho docela omrzelo.
"Dobře, ale co?"
"Třeba na schovku!"
"To jsme hráli včera!" odpověděl otráveně Bill.
"Kluci, oběd!" ozvalo se z okna a oba hned pohotově vyskočili na nohy. "Kdo bude poslední je kozí bobek!" zakřičel Tom, běžíc k hlavním dveřím. "To neplatí, ty si byl blíž!" fňukal Bill, když vstoupil do jídelny. "Haha, Bill je bobek!" smál se Tom a naschvál bratra pošťuchoval. "Nene! Ty smrdíš!" vracel mu pohotově.
"Tak už dost!" okřikla je Simone, dávajíc na stůl talíře s teplou polévkou.
"Ale on si začal, mami!" stěžoval si Bill, zatímco míchal lžící horkou tekutinu. "Nežaluj, žalobníčku!" halekal na něj Tom přes stůl.
"Už se uklidněte! Chci vám něco říct." napomenula je ještě jednou Simone a přisedla si na volnou židli. "Všimla jsem si, jak se nudíte, proto jsme se s Gordonem domluvili, že až se vrátí z práce, pojedeme do Magdeburgu na zmrzku a projít se. Co vy na to?" "Jooo, to bude super!" vykřikli oba současně. Ve městě nebyli už přes týden. Neměli se tam jak dostat a Simone se bála pustit je samotné, jelikož moc dobře znala své dva chlapečky. V lepším případě by nastoupili do špatného autobusu, na horší radši ani nepomyslela.
***
"Tak kluci, jestli chcete ale někam jít, tak sebou pohněte, Gordon už má dávno nastartovaný auto!" křičela na kluky zezdola Simone už s klíčema v ruce, zatímco obě dvojčata byla ještě ve svých pokojích.
"Tak dělej Bille, tobě to vždycky tak trvá!" Tom skočil na Billovu postel a netrpělivě sledoval Billa, který stál nerozhodně před skříní a přehraboval se v kusech oblečení.
"No jo, vždyť už budu." Prohodil a soukal se do kostkovaných kraťasů a bílého trička. Podíval se na Toma a trochu se mu zastesklo po časech, kdy je mamka oblékala ještě naprosto stejně. Teď, co se už oblékají sami, si na sebe každý prostě hodí, co mu padne do ruky, přestože jim ještě teď Simone kupuje některé stejné kousky. Pohledem ulpěl na Tomově červené košili a na chvíli se zarazil v pohybu, načež tričko, které si oblékal, zase odhodil zpět do skříně.
"Myslím, že si vezmu radši to červený s nápisem." Sehnul se a z dolního komínku vytáhl vybraný kus oděvu.
"Můžem jít." usmál se Bill na bratra a hmátl na stůl pro svou ledvinku s motivem Malé mořské víly.
***
"Vanilkovou! Mami, kup mi tu vanilkovou!" skákal Bill, tahal matku za lem halenky a mlsně koukal přes sklo na vaničky se zmrzlinou.
"A mně citrónovou!"
"A kolik chcete kopečků, kluci?"
"Pět!" vykřikl radostně Bill, poskakujíc na místě a nadšeně tleskal rukama. "No to určitě sníš, ty kecko, dostaneš dva, když tak ti pak koupim další." Usměrňovala Simone svého rozdováděného syna.
"Sníme si to tady, ne miláčku?" otočila se na svého partnera a láskyplně ho pohladila po ruce.
"Můžeme," odpověděl Gordon, hledajíc nějaký volný stůl se slunečníkem. Byl horký letní den a městské ulice oslňovalo žhavé slunce.
"Pojďte sem!" směroval rozdováděná dvojčata k zeleným plastovým židličkám. Oba kluci se způsobně posadili a současně oblizovali roztékající se zmrzlinu.
"Dej mi taky líznout!" zaprosil Bill ve snaze ukořistit trochu citrónové.
"Máš svoji!"odseknul mu Tom, ale jakmile spatřil jeho zklamaný výraz, nevydržel moc dlouho a přisunul kornout až k němu.
"Mamí, já chci ještě citrónovou!" ozývalo se během chvilky, když Bill snědl skoro celý bratrův kopeček.
"Bude tě bolet v krku!" varovala ho matka, zatímco odcházela ke stánku pro další várku.
"Nene, nebude!" odporoval jí Bill.
"Tome, chceš taky?" zeptal se Gordon staršího z dvojčat, aby případně křiknul na vzdalující se Simone.
"Ne, nechci!" odpověděl Tom, rozhlížejíc se po okolí.
"Tak ne no! Fuj, to je ale hic! Napadlo mě, že bychom mohli zítra jet na koupaliště. Mám v práci volno, takže můžeme vyrazit hned ráno, chcete?" nadhodil Gordon dotaz. Očekával bouřlivou reakci, protože věděl, jak dvojčata milují vodu.
"Jooooo!" ozval se nadšený řev, dupání a tleskání. Oba neznali nic lepšího, než blbnout celý den v bazénu. Byli jako malý vodníci, dokázali celý den dovádět ve vodě bez jediného náznaku únavy. A navíc uvidí zdejší koupaliště vůbec poprvé, čímž byla jejich radost ještě větší. Konečně byla v dohlednu trocha zábavy. Poslední týdny se bavili jen hraním si na zahradě nebo sledováním televize, zatímco Simone s Gordonem dokončovali stěhování. Dům byl útulný, dvojčatům se skutečně líbil, oba dostali velké pokoje a tím, že si s sebou přivezli vlastní nábytek, si tu připadali skutečně jako doma... jen ta vesnice trochu kazila dojem.
K & M
















