close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Posedlost - 5. díl

1. dubna 2009 v 13:48 | p.n. |  FF
1.9.1997

Zbývající dny prázdnin utekly velice rychle a už tu byl první zářijový den. Dvojčata se svým způsobem do nové školy i těšili, až doteď se, kromě občasných výletů do města, skoro nedostali mezi lidi. Vlezlé sousedky nad hrobem se nepočítají a jediného známého už od toho dne na koupališti také neviděli.
První den kluky do školy dopravil autem Gordon, ale zároveň jim řádně vysvětlil, jak se tam dostat autobusem, aby tam chlapci příště trefili sami.
"A určitě třídu najdete sami?" ptal se ještě starostlivě Gordon z pootevřeného okýnka, když stál na silnici před školou.
"Jo, neboj, určitě. Ahoj!" loučil se rychle s nevlastním otcem Tom, už si připadal velký na to, aby ho do školy vodili rodiče, a tak nechtěl mít hned první den ostudu.

***

"Třetí á... třetí á..." opakoval zamyšleně Tom, studujíc velkou ceduli s plánkem školy. Bill stál tiše za ním a stejně jako bratr zmateně koukal na plánek. Už tam stáli poměrně dlouhou dobu, ale prostě se v té změti čar, čísel a chaotických popisků zaboha nemohli zorientovat.
"Co hledáte?" ozval se za nimi milý chlapecký hlas.
"Jé ahój!" pozdravil překvapeně Tom, když se otočil a poznal v chlapci kamaráda z koupaliště.
"Vy sem budete chodit?"
"Jo, jsme tu první den. Nevíš, kde je 3.A?" zeptal se s nadějí Bill. Oba byli nesmírně rádi, že vidí známou tvář. Navíc jim snad pomůže konečně najít jejich třídu.
"Jasně, ta je v druhém patře, moje třída je jenom o kousek dál." Odpověděl bez rozmyšlení a už si to mířil ke schodům.
Třída byla skutečně tam, kam je Andy navedl. I úvodní hodina proběhla v relativním klidu a to i přesto, že dvojčata musela snést veřejné představení třídě. Se zvoněním ohlašujícím první přestávku byli ale všichni žáci propuštěni domů.

Bill s Tomem už pomalu vycházeli z budovy školy, když si Tom všiml Andrease, který kráčel pár metrů před nimi. "Počkéj!" zakřičel, aby si ho kamarád všiml.
"Tak co, jak se vám tu líbí?" vyzvídal poté, co se zastavil, aby na chlapce počkal.
"Jo šlo to, hlavně díky, že jsi nám pomohl najít tu třídu." Usmál se vděčně Tom. Bill se taky usmál, ale neměl příliš chuť si povídat, už se těšil domů na dort a na dárky. A hlavně nechápal, proč Tom Andreasovi znovu děkuje, když už to udělali ráno, přišlo mu to jako zbytečné zdržování.
"Nechcete jít dneska ven?" zeptal se Andreas, protože z toho, co mu dvojčata vyprávěla na koupališti věděl, že tu kromě něj ještě nikoho neznají.
"Dneska asi ne, slavíme totiž s Billem narozeniny."
"Je fakt? Tak to všechno nejlepší!"
"Dík... a vlastně, nechceš přijít na oslavu?" zeptal se Tom ze slušnosti, protože po tom, co mu o oslavě řekl, cítil, že by bylo vhodné ho pozvat. A navíc to viděl jako skvělou příležitost více se spřátelit. Tom byl odjakživa o trochu více společenský, ačkoliv byl o něco stydlivější než Bill, kterému nedělalo problém bavit se s kýmkoliv. Akorát, že Bill necítil tu potřebu "kamarádit se", zatímco Tom byl mezi ostatními dětmi rád.
Bill, který až doteď rozhovoru jeho bratra a Andrease nevěnoval přílišnou pozornost, naprázdno otevřel pusu a nevěřícně se na Toma podíval. Nechápal, jak mohl někoho cizího pozvat na "jejich" den. Už tak se cítil ukřivděný, že tentokrát budou slavit jen tak, aby se neřeklo, protože skoro půl dne jim zabrala škola. Billovi se tu najednou začínalo hodně nelíbit. Naštvaně našpulil pusu a beze slova nasupeně odkráčel od těch dvou. Tom se po něm překvapeně podíval.
"Tak teda domluveno, uvidíme se!" rozloučil se Tom, po tom co novému kamarádovi podrobně vysvětlil, kde bydlí. Naštěstí onu vesničku Andreas znal, takže to nebyl takový problém. Rychle hodil aktovku na záda a utíkal za Billem. Vůbec nechápal, co mu to přelítlo přes nos.
"Co se stalo?" zeptal se Tom bratra, když ho doběhl u zastávky autobusu, který je měl odvést do Loitsche.
"Nic! Coby? Jenom mě štve, že zveš na naší společnou narozeninovou oslavu skoro cizího kluka! Vždycky jsme ji slavili jenom my dva a rodiče, takže nechci, aby tam byl někdo další. Jsou to naše narozeniny a ne jeho." rozčiloval se Bill.
Tom jen nevěřícně zíral, vůbec ho nenapadlo, že by bratr mohl být proti. Andrease začal považovat za kamaráda, takže mu přišlo přirozené pozvat jej k nim domů.
"Ale vždyť o nic nejde, je to náš kamarád!" bránil se Tom, stále nechápajíc úplnou podstatu věci.
"Jenomže ta oslava je naše... tvoje a moje, nikoho třetího tam nechci!" pokračoval dál Bill, aby bratrovi nastínil, jak mu vadí, když se mezi ně dostane někdo další.
"No tak to budeš muset přežít, protože teďka už to odvolat nemůžu!" reagoval Tom a nastoupil do právě přijíždějícího autobusu. Oba se usadili úplně dozadu. Bill se naštvaně odsunul až k okýnku a dával tím najevo svojí uraženost a zklamanost. Tom mu nerozuměl, nevěděl, proč je bratr takový, proč nechce se přátelit s nikým dalším. On sám byl novým známým nadšený, už si myslel, že si nikoho nenajdou a najednou měli Andrease, který jim se vším novým poradil.
Cesta proběhla v tichosti, ani jeden z nich nepromluvil. Bill byl stále naštvaný a Tom měl pocit, že bude lepší, když nechá bratra vyvztekat, jelikož teď by s ním stejně nebyla žádná řeč.
Když autobus zastavil před jejich domem, Simone je už netrpělivě vyhlížela z okna. Hned ve dveřích jí Tom oznámil, kdo dnes přijde na jejich oslavu. Matka nic nenamítala, byla spíše ráda, že se kluci konečně seznámili s někým odtud. Narozdíl od Billa, který tohle nedokázal překousnout. Téměř celé odpoledne se choval zaraženě a až u sfoukávání svíček se jeho nálada trochu zlepšila, věděl, že teď přijde na řadu rozbalování dárků a on překvapení miloval.
Letošní rituál mezi dvojčaty proběhl velmi skromně, jelikož ani jeden neměl v tom zmatku a novém prostředím čas vymýšlet něco originálního.
Ovšem dárky, které dostali od rodičů byly pro obě dvojčata více než šokující, Gordon se rozhodl, že jejich narozeniny v novém domě musí být velkolepé a také podle toho vybíral.
Jelikož věděl, jak často jej Tom pozoruje při hraní a neustále se na něco vyptává, dokonce ho párkrát zkoušel naučit pár akordů a viděl, jak byl nadšený ze svých prvních úspěchů, rozhodl se, že mu koupí elektrickou kytaru. Součást překvapení byla i výuka v jeho rockové škole. Tom nevěřil vlastním očím. Nadšeně si svůj nový poklad neustále prohlížel. Šťastně poděkoval oběma rodičům a láskyplně je objal. Bill byl ze svého daru také značně mimo. Dostal velký stojan na plátno i s barvami, mohl tak rozvíjet svojí kreativitu. Vždycky rád maloval, občas také pozoroval matku, která se této činnosti věnovala, když zrovna neměla žádné zákaznice.
Dvojčata se nemohla dlouho vzpamatovat z eufórie, probral je až zvonek od dveří,
"Já jdu otevřít" nahlásil Tom a utíkal ke vchodu přivítat Andyho. Billa už přešla i ta počáteční uraženost, takže ani nic nenamítal, chopil se svého dárku, aby ho slavnostně odnesl do pokojíčku.
"Ahoj!" pozdravil Andy.
"Ahoj! Pojď dál!" pozval ho Tom dovnitř, zvesela poskakujíc po chodbě. Andreas slušně pozdravil rodiče a usadil se na místo, kde mu Simone přichystala kus ovocného dortu. Když dojedl, popřál klukům ještě jednou, dal jim malé drobnosti, každý dostal čokoládu a zápisník do školy, poté se všichni odebrali nahoru. Dvojčata se chtěla pochlubit svými dárky. Andreas nadšeně obdivoval Tomovu kytaru, jelikož on sám začal nedávno hrát na bubny a muzika jej velmi zajímala. Bill se začínal cítit opět ukřivděný, ani jeden si ho nevšímal a on jen znuděně seděl na kraji Tomovy postele. Ukázat Andreasovi svůj stojan se ani neobtěžoval. Asi po půl hodině navrhl, že by mohli jít ven.

K & M
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tvoje nejoblíbenější CD Tokio Hotel je ?

Schrei 33.8% (26)
Zimmer 483 41.6% (32)
Scream 24.7% (19)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama